1960, režie Jean-Luc Godard
Ve dnech 23. – 29.11.2023 proběhl 26. ročník Festivalu francouzského filmu v České republice.
Ve velkých městech byly v kinech promítány nové filmy, ale zároveň také starší díla. Má recenze se zaměří na jeden z promítaných filmů, který je dodnes v oblasti francouzské tvorby považován
za revoluční a dnes se řadí mezi legendární výtvory světové kinematografie všech dob. Nebudu se věnovat hereckým výkonům, ale provedení filmu samotného.
Snímek U konce s dechem (fr. À bout de souffle) natočil roku 1960 francouzský režisér Jean-Luc Godard coby svůj úplně první film. Do hlavní mužské role obsadil Jeana-Paula Belmonda, který se právě díky této roli proslavil po celé Francii, a o hlavní ženskou roli se postarala Američanka Jean Seberg.
Film vypráví příběh mladého Michela, který se živí jako zlodějíček a evidentně vykazuje známky nějaké poruchy osobnosti. Později se divák dozvídá, že studoval na univerzitě a pracoval jako stevard v letadle, ale obojího zanechal. Na začátku příběhu ukradne mladík v Marseille auto a následně zabije policistu, který ho pronásleduje. Po vraždě se Michel přesouvá do Paříže, kde si má vyzvednout peníze, které mu dluží někdo z podsvětí. Zároveň sem jede navštívit svou známou, Američanku Patriciu. Patricia je dvacetiletá dívka studující na Sorbonně a zároveň pracuje pro pařížskou pobočku New York Herald Tribune, jejichž noviny ve volném čase prodává kolemjdoucím na Champs-Élysées. S Michelem se seznámila před několika týdny v Nice a jejich vztah je od začátku čistě sexuální. Michel ihned
po příjezdu do Paříže začne její malinký byt využívat jako své bydlení. V tu dobu je hlavní hrdina už hledaný policií pro vraždu a začínají se nad ním stahovat mračna, ale Michel vypadá, že je mu vše jedno…
Snímek bývá právoplatně označován za nejvýraznější počin francouzské nové vlny (fr. la nouvelle vague). Tímto pojmem se označovali filmoví tvůrci na konci 50. a zejména v první polovině 60. let minulého století, kteří se chtěli rebelsky trhnout od klasických filmových konvencí – ať už formou či obsahem. Je však nutné zmínit, že se nejednalo o žádné oficiální hnutí. U konce s dechem je pravděpodobně nejstereotypičtějším příkladem tohoto stylu filmu.
Pojďme se nejdříve zaměřit na obsah díla. V prakticky každém filmu, kde se stane vražda, se ihned začíná rozjíždět vyšetřování, vrah mizí ze scény a hlavními aktéry se stává policie nebo detektivové. Zde je však situace úplně opačná: celý děj se zaměřuje pouze na činy Michela a jeho bezvýznamné proplouvání životem. Linie vyšetřujících policistů je zde potlačena na naprosté minimum, ve filmu se objeví pouze několikrát a kromě samotného konce ani nepředstavují příliš důležitou roli. Každý vrah by se zároveň snažil utéct nebo se schovat – Michel ne. Chodí po ulicích, do kaváren, setkává se s lidmi
a to, že je hledán pro vraždu, jako by se ho vůbec netýkalo. Pravdou však je, že diváku vyšetřovací linie nijak nechybí, protože příběh hlavního hrdiny je podán dostatečně ,,akčně‘‘ a poutavě.
Film je protkán zvláštními dialogy, které chvílemi nabývají až filozofického rázu. I proto může být film po prvním zhlédnutí trochu nesrozumitelný, neboť tak, jako zde, nikdo v normálním životě nemluví. Některé myšlenky zde vyřčené jsou ale poměrně nadčasové a vyplatí se nad nimi chvíli uvažovat.
Kategorií samou o sobě je poté forma filmu. Obraz si pohrává se zvláštně přiblíženými záběry – zejména na tváře herců – a zároveň zde byla hojně využita ruční kamera, což bylo do té doby velmi netypické. Z mého popisu by se na první pohled dalo soudit, že film bude po vizuální stránce působit chaoticky, ale navzdory jeho provedení tomu tak není. Tato zvláštní uspořádanost může být také způsobena tím, že se film po většinu děje odehrává v bytě Patricie a na několika málo dalších místech, která se pravidelně obměňují, nedochází zde tedy ke složitému střídání scenérií jako v mnoha snímcích.
U tohoto filmu musím velmi ocenit hudební stránku. Skladatel Martial Solal se nechal ve svém soundtracku inspirovat jazzem, který samozřejmě upravil pro potřeby jednotlivých scén. Každá skladba, která se zde objeví, naprosto přesně vystihuje povahu dané scény a zážitek z jejího sledování tak prohlubuje.
Celkem vtipným faktem je, že do filmu nebyli vybráni komparzisté – všichni ,,náhodní‘‘ lidé na ulicích jsou skutečně naprosto obyčejní civilisté. Je to možné poznat podle toho, že si mnoho kolemjdoucích zmateně prohlíží herce, kameru a celý štáb, což by se u komparzu nestalo.
Zajímavostí je, že se ve snímku mluví dvěma jazyky – francouzštinou a angličtinou, ovšem první zmíněný převažuje. Velmi oceňuji, že Jean Seberg mluví svou vlastní francouzštinou s lehkým americkým přízvukem a že tvůrci neměli tendenci její řeč předabovat, aby byla ,,perfektní‘‘, jako se to často dělá dnes. Možná také proto se film dostal do povědomí anglofonního světa již v době svého vzniku. Závěrem bych chtěla dodat, že tento film rozhodně není pro každého diváka, kvůli své myšlenkové náročnosti může některé lidi odradit již po několika prvních minutách. Musím se přiznat, že i já sama jsem byla ve svých 14 letech po prvním zhlédnutí zmatena, ale stačilo si dát odstup půl roku a podruhé jsem už film pochopila. Pokud patříte k těm, kterým náročnější kinematografie nevadí a vítají ji, anebo chcete poznat první ,,rebelskou‘‘ tvorbu, U konce s dechem byste rozhodně neměli vynechat. Tento film díky jeho nadčasovosti a originálnímu provedení hodnotím devíti hvězdičkami z 10.